Scéna.cz 

Zemřela Anda‑Luiza Bogza

Zemřela Anda‑Luiza Bogza (*27. 2. 1965 - †13. 12. 2025), emeritní sólistka Opery Národního divadla, dramatický soprán rumunského původu, který se na dlouhá léta stal součástí české hudební krajiny. Umělkyně, jež spojila mimořádnou hlasovou sílu s lidskou otevřeností a klidem. Pro mě zůstane nejen výraznou operní osobností, ale především člověkem, jehož laskavost měla tichou, hlubokou váhu.

Anda‑Luiza Bogza se narodila v rumunském městě Piatra Neamț na úpatí východních Karpat. Její profesní i osobní život se však postupně pevně propojil s Českou republikou, především s Prahou. Zde vystudovala zpěv, klavír a cembalo na Akademii múzických umění a zde také našla své dlouhodobé umělecké zázemí. Angažmá ve Státní opeře a později v Národním divadle určilo hlavní osu její kariéry, která trvala až do roku 2023.
Byla pěvkyní lyrického i dramatického oboru, s hlasem, jenž dokázal unést velké verdiovské a pucciniovské party, aniž by ztratil vnitřní kultivovanost. V jejím repertoáru se objevily desítky rolí světové i české operní literatury – od Mozartových postav, přes Verdiho a Pucciniho až po Janáčka. V paměti publika zůstane mimo jiné jako Donna Anna, Aida, Tosca, Minnie z Děvčete ze zlatého Západu, ale také jako Jenůfa či Káťa Kabanová. Právě za roli Minnie získala v roce 2007 Cenu Thálie.

Vedle domácí scény vystupovala i v zahraničí – v předních evropských operních domech a koncertních síních. Přesto bylo zřejmé, že její vnitřní ukotvení patří českému publiku, ke kterému měla silný a dlouhodobý vztah.
Vedle profesní autority měla ale ještě jednu vlastnost, která není samozřejmá: lidskou otevřenost a dobrosrdečnost. Znali jsme se osobně a při každém setkání mě znovu překvapovalo, jak přirozeně milá dokázala být – bez pózy, bez distance „velké umělkyně“. Když jsem s ní dělal rozhovory, měla zvláštní zvyk: vždycky přinesla dárek. Ne formální, ale osobní. Jednou pamětní talíř, jindy pánskou vázanku na motýla. Dodnes ji mám doma. Nikdy jsem se vlastně nenaučil, jak se správně váže. Ale možná právě to je pointa – některé věci si nenecháváme proto, že je umíme používat, ale proto, že v sobě nesou paměť setkání.

Nejintenzivnější vzpomínka se váže ke zkušebně Národního divadla. K místu, kterým prošly generace pěvců při korepeticích, pochybnostech i tichých vítězstvích. Když jsem jí řekl, že bych se chtěl věnovat sólovému opernímu zpěvu, pozvala mě tam. A pak přišel okamžik, který se neodmítá – ani nezlehčuje. Chtěla slyšet, jak zpívám.
Pamatuji si přesně, co jsem jí zpíval. Nejprve Narodil se Kristus Pán – prostě, bez okras. A pak polskou lidovou píseň Muzikant. „Jen jedinou kravičku muzikant měl a přesto ji za housle vyměnit šel…“ A refrén, který se nedá zapomenout: „A housle, housle, housličky, vy fidličky, vy housle mé…“ A pak ještě druhá sloka – ta, která v sobě nese celý lidský rozpor: „A i kdybych na zemi sto roků žil, nikdy bych krávu za housle nevyměnil.“
Nepamatuji si každou notu. Pamatuji si ale ticho té místnosti a její soustředěné naslouchání. Nebyl to soud, ale pozornost. Nakonec mě „vyslechla“ – a to slovo používám záměrně. Byla to pro mě obrovská pocta. Nejen proto, kým byla, ale proto, že mě vzala vážně.

Odchod Andy‑Luizy Bogzy je ztrátou pro českou operu. Pro mě osobně je to ale především odchod člověka, který uměl být velký tiše. A takoví lidé zůstávají – i když jejich hlas už na jevišti neuslyšíme.

📘 www.narodni-divadlo.cz